Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po stopách československých vojáků z 1. a 2. světové války

14. 8. 2011

    Ve dnech 27. 6. až 4. 7. 2011  uspořádalo  vedení Československé obce legionářské zajímavou akci, Projekt LEGIE  100 u příležitosti 95. výročí     založení 1. československého střeleckého pluku a Brusilovské ofenzívy v roce 1916. Tato akce byla nazvána Vzpomínková pouť na Ukrajinu a zúčastnili se ji také členové ČsOL Kladno.

    Trasa pouti vedla přes Dukelský průsmyk, připomněli jsme si památná místa bojů Karpatsko – dukelské operace.  Naše první zastávka byla u v pevnosti Przemyšl v polské Haliči, v těchto místech se v době 1. světové války sváděly těžké boje. Prohlédli  jsme si zeď pevnosti, ne všechno se zachovalo, protože po odchodu vojáků byla vyhozena do vzduchu. Část skladů používala polská armáda ještě v 90. letech 20. století. Našli jsme tam stopy českých rukou a sice dělníků ze SKODA PILSEN z roku 1897.

    Ze Lvova jsme 29. června pokračovali do Zborova, nejvýznamnějšího místa naší poutě. Nejprve jsme si prohlédli památník Zborovské bitvy, která se konala v roce 1649, kde bojovala polská armáda s ukrajinskými kozáky. Navštívili jsme muzeum, které je věnováno této bitvě. V muzeu je také expozice, která připomíná hrdinství československých legionářů, kteří bojovali v bitvě u Zborova 2. července 1917. Odhodlání těchto vojáků ocenil T. G. Masaryk, který 3. července poslal telegram následujícího znění: „Bratři! Jsme s vámi spojeni v horoucím úsilí a neúnavné práci pro samostatnost našeho národa, jsme s vámi zajedno v mužném odhodlání přinést každou oběť za uskutečnění našich národních ideálů – svobodné, nezávislé vlasti v svobodné nezávislé Evropě“.

    O památku československých legionářů se vzorně stará bývalý ředitel muzea 80 letý Grigorij Baran. Za svou dlouholetou činnost obdržel pamětní medaili ČsOL z rukou místopředsedy ČsOL Emila Cigáníka. Předsedkyně ČsOL Kladno Eva Armeanová mu předala propagační materiály ze Středočeského kraje a okresu Kladno. Operní pěvkyně Táňa Janošová zazpívala českou, slovenskou a ukrajinskou hymnu a píseň Náš tatíčku Masaryku. Pan Baran umí zajímavě vyprávět nejen o tomto muzeu, ale i o setkání s bývalým prezidentem Václavem Havlem, o svém nelehkém životě, o letech strávených v gulagu, ale i o své literární tvorbě.  Dárky ho velmi potěšily a rovněž nám předal informační materiály o muzeu se srdečným věnováním.

    Za přítomnosti generálního konzula ČR Davida Pavlity  jsme v obci Koršilov   položili věnec  u společného hrobu rakousko-uherských vojáků, kteří padli v bitvě u Zborova a kde  jsou pravděpodobně  pochováni i čeští vojáci.

    Poklonili jsme se památce padlých vojáků u Zborova, kteří jsou pochováni v obci Kalinivce (bývalá Cecová). Místopředseda ČsOL Emil Cigánik ocenil dlouholetou práci dvou sester, která se přes 50 let starají o společný hrob našich padlých vojáků.  Jedná se o Marii Markivnu Černickou a Emilii Markivnu Černickou, obě obdržely pamětní medaili ČsOL a bylo jim vyjádřeno naše velké poděkování za jejich záslužnou činnost. Vyprávěly nám o své mamince,  která je vychovala k uctívání padlých vojáků a přála si, aby se staraly o tento hrob. Myšlenka vytvořit společný hrob padlým u Zborova vzešla od ženy, která v těchto místech žila a jejíž syn byl mezi padlými. Těla mrtvých vojáků byla kladena hlavami k sobě a na ně byla navršena hlína a kamení. Pietnímu aktu byly přítomni i místní občané, slavnostní ráz předávání vyznamenání opět podtrhl hlas operní pěvkyně Táni Janošové. Zazněly  hymny a píseň Hoši od Zborova.  Paní Emílie Černická se slzami v očích prohlásila, že píseň uctila památku všech, kteří v této válce zahynuli. Spojení s naší zemí vidí nejen ve své práci, ale také v tom, že bydlí v ulici Československá číslo 1.   

    Také jsme si prohlédli místa bojů na pahorku Mogila a přesvědčili se o tom, že slovní spojení "Zborovské pláně" není vůbec nadsazené.

    Den 2. červenec, výročí legendární bitvy u Zborova  se za 1. republiky (od roku 1928) slavil jako svátek armády. Zborovu  se věnovala i celá řada umělců např. Karel Hašler složil píseň Hoši od Zborova, Otto Gutfreund zhotovil reliéf Zborov, vlys pro Legiobanku v Praze, námět bitvy u Zborova oslovil i malíře Zdeňka Buriana a další.

    První pomník padlým u Zborova postavil 2. pluk svým příslušníkům ještě za svého pobytu na Volyni v Nové Čartoriji. Pomník byl odhalen ve dnech 6. až 7. října 1917. Byl to štíhlý jehlan, ozdobený husitskou hvězdou, kalichem a palmou, na bocích byla vyryta jména padlých 2. pluku. Později byl prý zničen bolševiky. 

    Tento den jsme ukončili položením věnce na hřbitově ve vesnici  Ozerná. Zde je pohřben  ppor. Jaroslav Igor Vilímek který u Zborova padl již 23. června 1917, tedy ještě před samotnou bitvou. Tento hřbitov není v dobrém stavu, v současné době  probíhá jeho rekonstrukce.  Význačný podíl na opravě má Ministerstvo obrany ČR. Byl oceněn přínos a pomoc generálního konzula ČR ve Lvově pana Davida Pavlity, kterému bylo předáno čestné uznání ČsOL. 

    Dne 30. června jsme zavítali do Volyňské oblasti a středisek volyňských Čechů. V autobuse jsme si připomněli několik informací o našich krajanech. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v české zemi a možnost zakoupit levnou půdu v carském Rusku. Mohli také využít dalších výhod jako např. právo na národní školství, na vlastní samosprávu, náboženskou svobodu, byli osvobozeni  na dobu 20 let od daní a  zproštěni vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila v Rovně, Dubně, Lucku, Žitomíru, Ostrohu a dalších místech. Některé vesnice byly zakládány „na zelené louce,“ jiné se nacházely při ukrajinských vesnicích, kde tvořily místní části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přídomkem „český“ např. České Noviny, Český Malín, Český Boratín, Český Straklov (v tomto místě se narodil místopředseda ČsOL brigádní generál Mikuláš Končický). Krajané pracovali převážně v zemědělství, ale věnovali se také obchodu a řemeslu. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, apod. V obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, vzkvétal kulturní a spolkový život. Čeští přistěhovalci podstatnou mírou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v těchto územích. Po vypuknutí 1. světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině, která se později stala zárodkem českých legií v Rusku.

    Za 2. světové války volyňští muži, kteří bojovali v řadách Rudé armády, ale i ti, kteří pobývali v sovětském zajetí, vytvořili roku 1942 značnou část 1. čs. armádního sboru v SSSR. Někteří z nich odešli bojovat i do československých jednotek v západní Evropě. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů Rovna přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do československého vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. Díky tomu se z brigády stal 1. československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy.

    Po osvobození Československa a na základě mezistátní dohody přijelo zhruba 40 tisíc volyňských Čechů. První transport byl v Žatci uvítán počátkem roku 1947.

    V Rovně jsme navštívili pomník padlých volyňských Čechů ve 2. světové válce. Jedná se o symbolický válečný hrob. Na pomníku je uvedeno, že za 1. světové války téměř 1500  volyňských  Čechů  bojovalo v Československých legiích, které vznikly v Kyjevě. Za 2.světové války jich více než 10 500 spontánně vstoupilo, převážně v Rovně, do Československého armádního sboru. Na frontách obou světových válek zahynulo více než 2 000  a v zázemí téměř 1 000 volyňských českých mužů a žen.  Poklonili  jsme  se   u   pomníku padlých  ve  2. světové  válce v Rovně, který  připomíná 82 000 civilních obětí fašistické okupace. Následoval pietní akt u pomníku padlých z 1. světové války. Mezi 560 mrtvými jsou i naši vojáci. Nenašli jsme pomník u nádraží, kde ve 2. světové válce při náletu letadla zahynulo 42 žen a dětí, které doprovázely muže a syny do války.

    Cestou k Romaškivce jsme potkali pěší pohřebí průvod. V čele byl nesen kříž, za křížem šly ženy se smutečnými věnci. Čtyři ženy nesly víko rakve, na němž ležel pecen chleba a za nimi jel vůz, na něm otevřená rakev, kde ležela stará žena, přes ústa měla bílý kapesník a sepnuté ruce. Za vozem kráčel pop. Zpěv pravoslavných písní dotvářel atmosféru  smutečního obřadu, který ve stejné podobě probíhá po staletí.   

    V obci Dern, část Romaškivka  jsme se poklonili  památce ruských vojáků padlých v 1. světové válce během Brusilovovy ofenzívy. Je možné, že jsou zde pohřbeni i naši vojáci. Na tomto hřbitově je vidět, že v okolí byl vojenský prostor.

    Další zastávkou bylo historické město Luck ležící v západní části Ukrajiny na historickém území Volyně. Prohlédli jsme si  město a poklonili se památce obráncům  města kteří padli 23. června 1941 a památce polských a ukrajinských vězňů popravených příslušníky NKVD. Následovala  prohlídka hradu, kde nás zaujal starý knihařský stroj a vzácné církevní knihy,  které většinou pocházely ze 17. století. Tiskly se zde také knihy pro Pečorskou Lávru a další významné kláštery a kostely. Zaujalo nás vyprávění o zvonech, mohli jsme si prohlednout nejen chrámové zvony, ale i lodní, zvony, které se používaly na nádraží, zvonky pro ruskou trojku. Od průvodce jsme se dále dozvěděli, že ukrajinština převzala některá slova z češtiny jako např. zámek, puška a další. My říkáme, že zvon má srdce a Ukrajinci říkají, že zvon má jazyk, protože mluví. Například rolničky typických ruských saní byly slyšet na 5 až 6 kilometrů daleko. Velmi zajímavé bylo setkání se zástupci volyňských Čechů, kteří pro nás připravili exkurzi v místním pivovaře, který byl založen Čechem Václavem  J. Zemanem. Přátelský večer zorganizovala paní Larysa Mladanovyč, předsedkyně oblastního sdružení Čechů „Matice Volyňská“. Bylo pro nás připraveno pěvecké vystoupení v českém jazyce v podání místních učitelek a ochutnávka piva Zeman. Pivovar byl založen českým osadníkem v roce 1888. Představitel vedení města, který má na starosti kulturní oblast pan Anatolij Parchomjuk, majitel pivovaru pan Anatolij Konzer a představitelé Volyňských Čechů mají velký zájem navázat spolupráci s některým městem v naší republice. Mají již kulturní výměnu s městy v Německu a Polsku a velmi by je potěšilo navázání kulturní výměny s českým městem. Do budoucna plánují rekonstrukci českého pivovaru z roku 1936, je to jediný český pivovar, který se dochoval na celé Ukrajině, chtějí vybudovat muzeum české rodiny Zemanů a muzeum volyňského piva. Byl to velmi přátelský večer a zástupci tohoto města se těší na další českou návštěvu. Všem účastníkům zájezdu předali na památku brožuru Česká matice školská, která byla vydána za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a velvyslanectví ČR na Ukrajině. Náklad 300 kusů je  v českém a ukrajinském jazyce. Vedení ČsOL ocenilo čestným uznáním pana A. I. Konzera za jeho spolupráci s organizací volyňských Čechů a za pomoc při přípravě legionářských akcií v Lucku a okolí.

    Naše pouť pokračovala. V pátek 1. července jsme navštívili obec Český Malín. Tato obec byla dne 13. července 1943 Němci přepadena a vypálena. Lidé, včetně starců, žen a dětí byli  zaživa upáleni. Důvodem byla údajná pomoc partyzánům. Památku obětí jsme uctili položením věnce u hromadného hrobu. Předsedkyně ČsOL Kladno informovala přítomné o knize Nový Malín, která přibližuje historii této obce a o knize Hlasy z hořících domů, která byla slavnostně pokřtěna v Lidicích 10. června tohoto roku. V této knize Jan Řepík, přeživší dítě z Českého Malína, přibližuje tragedii vypálené vesnice svou osobní vzpomínkou. Obě knihy je možné zakoupit v Památníku Lidice. V současné době existuje obec Malín. Dle informace místního občana byli povražděni i občané z ukrajinského Malína, mezi nimi i jeho babička, která si šla se dvěma malými dětmi natrhat třešně. Nyní v Malíně nežije žádný potomek Čechů.

    Černovice, město ležící na úpatí Karpat, s Lvovem a Stanislavovem se staly jedním z center ukrajinského jazyka, písemnictví a kultury a zrodila se tu též nynější ukrajinská hymna. Zde  jsme pietním aktem vzdali hold památce padlých příslušníků 1. čs. armádního sboru a partyzánům. Mezi jmény padlých  je hrdina Sovětského svazu kpt. Ján Nálepka, který padl 16. listopadu 1943. V tomto městě se nachází  ulice Jána Nálepky, jeho muzeum, které je v místní škole.  Na hřbitově jsme našli dřevěný kříž z 1. světové války. V tomto městě jsme si ještě prohlédli pomník padlých v 2. světové válce, na kterém je zobrazen český lev.  
    Naše cesta pokračovala přes Jablonický průsmyk. Obdivovali jsme majestátné pohoří Karpat a též jsme spatřili viditelné stopy po československé celnici a mohli jsme si prohlédnout  bývalé československé hraniční sloupy.

    V Jasině jsme se zastavili na nádraží, kde za první republiky byla poslední československá rychlíková zastávka.  Na budově nádraží byla v roce 2009 odhalena pamětní deska židovským spoluobčanům, kteří byli odtud v roce 1941 deportováni do koncentračních táborů. V Jasině jsme si také prohlédli známou turbázu Edelvajs, která je  využívána  turisty již mnoho let.   

    V obci Kvasy se jsme se poklonili památce bývalého československého legionáře Vladimíra Kaliny, který zahynul ve dvacátých letech.

    S nadšením jsme si prohlédli jeden ze středů Evropy, který by na Ukrajině mnozí z nás nečekali. Karpatská obec Dilovo  nás uvítala stylovou architekturou, ovčím sýrem a usměvavými lidmi. Všichni jsme se na památku vyfotografovali. Ve stáncích jsme si prohlédli suvenýry  vyřezávané  ze  dřeva,  ruční  výšivky,  ale  také vojenská vyznamenání z 2. světové války.

    Další zastávka byla na mostě Tiačevo, na kterém probíhaly boje mezi našimi a maďarskými vojáky. O most se bojovalo  ve dnech 12. až 13. března 1939, poslední naši vojáci se stáhli mezi 21. a 23. březnem 1939. Tento most vede do Rumunska, ale pouze do  poloviny řeky, protože část mostu vyhodili Maďaři do povětří. Prohlédli jsme si také ukrajinský hraniční patník.

    Tento den jsme zakončili ve známe obci Koločava. Tato obec proslula jako rodiště obávaného loupežníka a hrdiny literárního díla Ivana Olbrachta, který obec proslavil. Na památku jeho návštěvy mu byla před budovou školy odhalena busta.

    Nikola Šuhaj, vlastním jménem Mykola Sjuhaj pocházel z osady Lazy, bydlel v Sucharu Potoku.. Narodil se 3. dubna 1898  a byl zabit 16. srpna 1921 na Polonině Žalopka. Letos to bude již  90 let, kdy byl svými kumpány opit vodkou a spolu se svým bratem ubit sekyrami. Díky knize Ivana Olbrachta, vydané roku 1933 se stal legendou. Ve skutečnosti v roce 1917 narukoval k 85. uherskému pluku, na frontu se však nikdy nedostal, zběhl a až do konce 1. světové války se skrýval  v okolí Koločavy. Po ukončení války se oženil s Eržikou Dračovou, kvůli níž utekl z vojny. Postupně byl pronásledován uherskými, rumunskými a poté, co byla Podkarpatská Rus v roce 1919 přičleněna k ČSR, i československými četníky. V průběhu zboje se k Nikolovi přidává i jeho mladší bratr Jura a prakticky přes rok dokázali celý koločavský kraj držet v šachu strachem. V roce 1921 byla  za jeho dopadení vypsána vysoká odměna 3 000 korun. Zabité bratry si četníci vyfotografovali na památku. Tato fotografie je uložena v kostele sv. Ducha, rovněž tak úmrtní listy českých  četníků, kteří zahynuli při výkonu služby, když pronásledovali Nikolovu bandu.  Dne 24. října 1920 byl zastřelen u Koločovy banditou Nikolou Šuhajem třiadvacetiletý četník na zkoušku a bývalý italský legionář Vojtěch Kubín, který se snažil ze svého skromného platu podporovat v daleké Příbrami svého osleplého otce, dvě opuštěné děti svých sester a nemocného bratra, umírajícího na tuberkulózu. Četníkova tělo bylo nalezeno až druhý den po dlouhém hledání díky malé krvavé skvrnce na kmeni hrušky u chalupy Šuhajova tchána. Kubínovo tělo bylo odtaženo do křoví. Jeho obličej byl k nepoznání rozbit. Střela se mu vryla do levého oka a vyšla levým uchem, roztříštila lebku, částečně potrhala mozek a způsobila okamžitou smrt. Podle názoru soudního lékaře použil Šuhaj trhavou střelu dum - dum – náboj s upilovanou a rozříznutou špičkou, kterou si upravil z normálního střeliva. Ostatky Vojtěcha Kubína byly převezeny do rodné Příbramě. U pomníku Vojtěcha Kubína nechalo město Příbram zhotovit novou pamětní desku.  Dne 16. května 1921 zastřelil Nikola Šuhaj dalšího četníka, strážmistra Oldřicha Hrabala, kterého v noci jako velitele hlídky zastřelil rovněž v rajonu Koločavy. Původně v Koločavě u staré cerkve byly tři hroby četníků.  Strážmistr Josef Zelenka byl zastřelen  vojenským zběhem Vasilem Rišincem z Negrovce a pohřben zde  byl i strážmistr Josef Hofman, který zemřel na mrtvici. Na Podkarpatské Rusi působilo 141 četnických stanic, Nikolou zabití četníci nebyli jediní, kteří zahynuli při plnění svých služebních povinností. Uvádí se, že celkem zahynulo na 50 četníků.

    V prosinci  1921  se  Eržice  narodila  dcera  Anna.  Narodila  se  v Chustu ve vězení, 4 měsíce po smrti svého otce. Eržika se záhy provdala za souseda, lesního dělníka Derbaka. Zemřela v roce 1987. Dcera Anna provdána Štajerová, zemřela v roce 2006. Na koločavském hřbitově jsou obě pochovány a rovněž  je zde pohřben  i  Nikola a jeho bratr Jura.  

    V Koločavě jsme uctili památku dvou českých četníků, kteří zahynuli rukou Nikoly Šuhaje.  Navštívili jsme krásný dřevěný kostel sv. Ducha, který po  vzniku Sovětského svazu sloužil jako sklad obilí a po 2. světové válce jako Muzeum ateismu.  Za hřbitovem je muzeum, kde se zachovala originální expozice  školy obecné s československým jazykem vyučovacím, která vzdělávala místní děti v letech 1931 až 1938. Ve škole je busta T.G.Masaryka a jeho citát: „Řekni mi co čteš, a já ti povím kdo jsi“.   Před muzeem se nachází socha  české učitelky. Jedná se poděkování všem učitelkám, které v této škole vyučovaly.

    Samozřejmě jsme také navštívili  krčmu v Koločavě, která se jmenuje Četnická  stanice a stojí v místech bývalé četnické stanice. Ředitel této restaurace pan Valerij Petrovič Tumarec upravil interiér tak, aby připomínal dobu, ve které se odehrává příběh Ivana Olbrachta. Jsou tam dobové fotografie a další předměty z této doby.  Překvapilo nás, že  v této obci, kde žije asi 5 000 občanů, se nachází  pomník vojákům, kteří padli v novodobých válečných konfliktech a pocházeli z Koločavy.      

    V neděli 3. července jsme přijeli do města Chustu a prohlédli si pomník padlým příslušníkům Rudé armády a partyzánům. Mezi padlými jsme našli tři jména československého původu (Václav Cemper, František Pospíšil, Stepan Čižmár). Rozšířila se tak databáze našich  padlých vojáků na tomto území. 
Velmi dojemná byla  zástavku v obci Iršava v ulici Roboča číslo 19, kde byla předána medaile Ministerstva obrany k výročí osvobození válečnému veteránovi, 94 letému Michailu Chimičovi, který bojoval jako příslušník 1. čs. armádního sboru. V podání Táni Janošové zazněla česká, slovenská a ukrajinská hymna. 

    V Mukačevě jsme navštívili  hrad Palanok a  Vasiljanský klášter, který je věnován sv. Vasilovi. Prohlédli jsme si místa, kde bojovali naši vojáci s maďarskými teroristickými skupinami na předměstí Rozvegovo a Podmonastýr. V Činadijevě jsme se poklonili památce dalšího  československého četníka Františka Schejbala, který zemřel v roce 1922 a  je pochován na místním hřbitově.  Ve Svaljavě jsme si prohlédli pietní místo, park věnovaný památce padlých vojáků  různých národností v 1. světové válce.

    Naší poslední zastávkou bylo město Užhorod. Mezi lety 1919 a 1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi, součásti Československa. V těchto letech probíhal velký rozvoj, vzniklo mnoho budov v typickém československém stylu. Roku 2002 zde byla odhalena busta T. G. Masaryka. Jeho socha ve městě stála již v roce 1928, ale po okupaci Maďarskem byla svržena. U pomníku jsme položili věnec a  Táňa Janošová zazpívala hymny a také jednu z oblíbených písní T. G. Masaryka Teče voda, teče. Potom jsme se pěšky přesunuli k budově bývalého československého armádní velitelství 1. československého sboru, který tu měl svoje sídlo před vstupem na území Československa.

    Ještě jsme navštívili hřbitov Šachta. U pomníku Metoděje Hrubého zazněly v podání Táni Janošové  hymny a Dvořákova píseň. Prošli jsme se po Domaninském mostě, kde probíhaly těžké boje na demarkační linii. V Užhorodě nás doprovázel pan Bohdan Pilipiv, který se stará o naše válečné hroby a přeje si, aby bylo vybudováno důstojné místo pro naše pohřbené vojáky.

    Když se řekne pouť, mnoho lidí si vybaví vzpomínky z dětství, kdy k pouti patřila cukrová vata, řetízkové kolotoče, střelnice a cvičený medvěd na motorce. Tyto zážitky zůstávají v našich vzpomínkách. A vzpomínky jsou největším bohatstvím, které člověk má.  Tato pouť  byla jiná,  přesto se nám vryla hluboko do srdce a vůbec nevadilo, že celý týden nás provázel déšť a chladné počasí. Putovali jsme po místech, kde naši vojáci a četníci bojovali za svoji vlast. Poděkování patří  všem, kteří pouť organizačně zajistili. Zásluhu na tom  mají především  Pavel Filípek, vedoucí projektu Legie 100 z Ministerstva obrany ČR, místopředseda  ČsOL  Emil Cigánik, vedoucí zájezdu Milan Mojžíš a další, kteří přispěli ke zdárnému průběhu celé akce. Poděkování  patří také příslušníkům aktivních záloh a kolegům, kteří u pomníků drželi čestnou stráž v  historických legionářských a vojenských uniformách. Pěvecké vystoupení Táni Janošové podtrhlo důstojný ráz pietních aktů a zapůsobilo nejen na naše členy, ale i na místní obyvatelstvo.   Pouť  nás všechny obohatila o nové poznatky, které využijeme při propagaci myšlenek a poslání ČsOL.

    Již nyní se těšíme na další pouť, která se bude konat v příštím roce.


článek: Mgr. Eva Armeanová, předsedkyně ČsOL Kladno,

foto: Bc. Stanislav Pítr, člen ČsOL Kladno