Jdi na obsah Jdi na menu
 


Babí léto s přívlastkem (Alena Kottová)

28. 10. 2012

 

    Dnes to bude těžké. Myslím na sousedku, která ztratila letos v létě svého muže. Byl to takový jemný, příjemný a inteligentní člověk. Psal také články do novin, hlavně o sportu. Paní je také jemná a inteligentní, vzdělaná. Vídám ji teď málo, ale myslím, že všechno snáší se stoickým klidem.

    Mně takhle před deseti lety odešel tatínek. Ze života rovnou do smrti, žádné umírání. Jednoho dne tu byl jako vždy, a další den už tu nebyl. Byl to jeho frajerský způsob odchodu. Uchoval si svou důstojnost a nezávislost až do konce. Nevím, jak to má sousedka se svým zesnulým mužem, ale já si s tátou denně povídám. Prosím ho o radu, o pomoc, nebo se mu prostě svěřuji, nebo se mu omlouvám za něco z toho, jak jsem se k němu někdy chovala ještě za jeho života, a co mi často teprve po letech a po jeho smrti (měla bych říct potom, co odložil své pozemské tělo, po jeho odchodu jinam, do šťastnějších míst) dochází.

    Jiná moje sousedka a přítelkyně asi před pěti lety sama umřela. Mám po ní knížku, kterou mi půjčila a já už ji nestačila vrátit, a taky květináč a asparágem. Ten momentálně bohatě roste a taky jemně růžově kvete. Dívám se na něj se zalíbením denně a někdy s pohledem na něj říkám: Co jste mi to udělala, paní Králová? Protože paní Králová umřela nečekaně a jakoby navzdory. Myslím, že proto, aby potrestala svého syna, který si na ni málokdy udělal čas. A možná ještě z jiných důvodů. Taky že byla vdova a odchodem manžela, slavného jazzového hudebníka, se její život hodně změnil. Už tu nebyl ten rozruch a třpyt, a ona ten život ve víru spontánní, citem prolnuté hudby a v nevšedním partnerství možná neuměla ničím nahradit. Výzva žít sama za sebe, která je tu od počátku, ji zastihla trochu pozdě a nepřipravenou.

    Vzpomínám na starou anglickou pohádku o muži, který si vzal za ženu vílu. Ta mu ale řekla předem, že ji ztratí, pokud ji třikrát udeří. Muž – pasáček, ji tak miloval, že si neuměl vůbec přestavit, že by půvabnou vílu mohl kdy udeřit. Podmínku tedy přijal a vzali se.  Poprvé muž vílu pleskl jen lehce za jakousi drobnost, že neudělala okamžitě, oč ji požádal. Byla to hloupost, a on si tak zcela zbytečně přitížil. Jak byl překvapený, když mu žena řekla: To je poprvé! Jednou se muž na svou ženu-vílu rozhněval na svatbě dcery zámeckého pána, kde se všichni veselili a jeho žena se rozplakala. Hněvivě a s pocitem trapnosti ji pleskl po rameni. Na manželovu výčitku žena vysvětlila, že pláče, protože novomanžele čeká neštěstí. Po čase zámecký pán zemřel a pastýř se ženou byli pozváni na pohřební hostinu. A zatímco všichni plakali, víla se šťastně rozesmála. Muž naplněný studem ji vzal za rameno a pleskl hněvivě přes ústa. Žena vysvětlila, že se radostně směje, protože zemřelý za sebou zanechal všechny svoje starosti a je nyní šťastný. Po těch slovech víla muže navždy opustila.

    Něco na tom je. Jakkoli je to těžké, dopřejme těm, kdo odešli, jejich klid a mír, jejich vyrovnanost a štěstí. Ať nám věda svými hypotézami říká o této takřka vůbec neprobádané oblasti cokoliv, vzhledem k její neprobádanosti si můžeme myslet takřka cokoliv a věřit takřka čemukoliv. Přísná materialistická logika (možná se ukáže být povrchní, možná je ještě jiná logika) aplikovaná nicméně na neznámo nám může říkat, že člověk odešel, skončil spolu se svým tělem jako dohořelá svíce, že jeho city odešly třeba s buňkami jeho srdce a jeho myšlenky s jeho mozkovou hmotou. A přece se nám neustále vkrádá neurčitý pocit, že duše člověka, který zemřel, tu někde je, že zůstává s námi, že je to jakási entita, kterou nemůžeme vymazat, že nás utěšuje, radí nám, pomáhá, že je prostě tady. Mluvíme se svým milovaným, vyčítáme mu, omlouváme se mu, prosíme ho o něco, debatíme s ním nebo s ní o čemkoli. Co je tedy skutečnost? Protože věda to s určitostí neví, nebo spíš vůbec neví, zůstává to na nás. Ani náboženství to s určitostí neví. Je tedy možná rozumnější nezaujímat pevné stanovisko, zůstat otevření a chovat se podle toho, co cítíme a vnímáme. Nechat se vést, popovídat si se svým zesnulým, když chceme. On/ona se určitě už netrápí. Budeme-li tedy myslet víc na toho, kdo odešel, než na sebe, také se nebudeme trápit. Většinou dnes věříme, že se po smrti sejdeme. Nevíme jak, ale tak nějak to cítíme. U toho bych zůstala.

    Budou Dušičky. Vzpomeňte si na své drahé, kteří odešli, řekněte jim, co máte na srdci. Odpusťte jim, poproste je za odpuštění, potěšte se s nimi. Určitě pocítíte ten klid a mír, který se rozhostí mezi vámi. Věřte, že nemůžete oslovovat nebo milovat prázdnotu. Něco tam, na druhém konci, k němuž se vztahujete, určitě je, nějaký magnet, který vás přitahuje. A vy podvědomě víte, že je to právě ten váš magnet a žádný jiný.  A Babí léto, to je čas pozdní krásy, čas nadějí a vzpomínání.

Mým sousedům, manželům K.


Za tebou

Tvou duši nikdo nezvážil
A přece ji miluji
Byť vědec tvou smrt potvrdil
Já stejně vím, že jsi

Jsem blázen, nebo správně vnímám
Že sedíš v křesle proti mně
Že na mě dýcháš, když je zima
Se mnou se směješ upřímně

Dokonce když jsi bez těla
Jsi mi snad ještě blíž
Tvá duše nějak zkrásněla
A lhát už neumíš

Až jednou tělo odložím
Snad rozprostřu křídla motýla
Své dlaně do tvých položím
A dál budem‘ spolu, ty a já

17.9.2012 Alena Kottová