Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv

7. 1. 2009

 

V běžném životě i ve světovém dění nás mnoho věcí spojuje a mnoho rozděluje. Přes všechnu nezávislou autonomii potřebujeme nezbytně svorníky a společnou řeč. Mnohé jistoty pomíjejí, mnohé děje jsou nejasné a dopadají jinak, než se zdálo či plánovalo, zažíváme mnohé obavy, nejistoty a frustrace; přes všechno racionální pochybování, přes všechen pragmatismus potřebujeme nezbytně víru. Víru v sebe, víru ve společenství, v němž žijeme, v to, že nás přijímá takové, jakými jsme, a nechá rozvinout naše schopnosti, víru ve společné dílo a víru ve smysluplnost života. Potřebujeme nejen návod a zkušenost jak přežít na rozbouřených vlnách každodennosti, ale také vizi, kam chceme plout a na jaké plavbě chceme své veslo (nebude-li dopřáno dosáhnout cíle nám samým) předat svým následovníkům. Život bez víry, vize a zásad ztrácí mnoho z výlučné lidské ušlechtilosti. Možná můžeme být v něčem relativisty, ale nesmíme se stát redukcionisty, kteří prodají svůj úděl za čočovici, kteří bezprostředním zájmům a problémům obětují smysl a košatost lidské existence, chcete-li svou lidskou duši.

K majákům v historickém směřování i v denním rozhodování patří i koncept lidských práv. Není zvěstovanou neměnnou pravdou, ale součástí vize lidského společenství, projevem lidské touhy po bezpečí, spravedlnosti, seberealizaci a společenském uznání. Již 60 let vytváří platformu, na níž se můžeme a měli bychom se jako globální civilizace na planetě Zemi domlouvat. Jsme příliš provázáni ekonomicky, informačně, vojensky i environmentálně, než abychom se mohli tvářit, že nemáme, nemůžeme mít či můžeme nechtít mít i společné zájmy a základní hodnoty. Není-li rozdíl v utrpení a bolesti, nemůže být rozdíl ani v naději.

Všeobecná deklarace lidských práv se zrodila z doznívajících hrůz 2. světové války, z hrůz zrůdné rasistické teorie a zvrácené praxe holocaustu, likvidačních táborů, masového vyvražďování. Chtěla zabránit jejich opakování. Nedokázala bohužel odvrátit ani nové války a nová ideologická běsnění, ani hladomory a nerovnoměrné rozdělení blahobytu. Přesto si troufám říci, že učinila svět lepším a nadějeplnějším. Vytvořila rámec, v němž vyspělé západní demokracie rozvinuly životní způsob, jehož úroveň, včetně hodnoty a ochrany života jednotlivce (pochopitelně bohužel ne vždy), nemá v historii lidstva obdoby. Nic není dokonalé, vše se proměňuje, vše lze zlepšovat. Můžeme kritizovat naši dnešní realitu, postavenou do značné míry na nadějích a principech lidských práv, můžeme litovat, že to či ono není lepší, můžeme kritizovat chyby, selhání i zpronevěření se ideálům, můžeme hledat účinnější řešení, ale neměli bychom opovrhovat ani úrovní, jíž jsme dosáhli, ani hodnotami a opatřeními, které ji umožnily.

Diskutuje se dnes o univerzalitě a samotném konceptu lidských práv, diskutuje se o vztahu  jednotlivce a společenství, argumentuje se diverzifikací regionálních, geopolitických zájmů, rozdílností tradičních hodnotových systémů i údajným převrstvením myšlenkového světa Všeobecné deklarace údajně jedinou skutečnou univerzalitou ekologické udržitelnosti života či sociálního rovnostářství. Někdy jde o  ideologické útoky, jindy o hledání cest jak dále pokračovat a jak se v multikulturním světě domlouvat. Současné antidiskriminační úsilí charakteristické pro Evropskou unii je ovšem logickým rozvíjením právě principů Deklarace, ať už se v názorech na míru, závaznost, načasování, byrokratičnost, vymahatelnost a další aspekty evropské antidiskriminační legislativy jakkoliv lišíme. 

Všeobecná deklarace lidských práv zůstává platná jako rámec, který je implementován do rozsáhlého systému mezinárodních smluv, utvářejících naše globální soužití. Podpořila několik generací aktivistů a humanistů po celém světě a podnítila hnutí, která zlepšila osudy lidí v méně šťastných oblastech světa.

My v ČR bychom neměli zapomínat, že totalita sovětského komunismu nás vytrhla na dlouhá desetiletí z podílu na užívání a rozvíjení světa lidských práv. Zažívali jsme naopak jejich brutální odmítnutí, které stálo mnohé život, mnohé vězení či emigraci, většinu zmarnění jejich životních možností a tužeb. Souhrnně šlo o obrovskou míru utrpení, k níž formálně základním krokem byly teze o diktatuře proletariátu a zvláště o vedoucí úloze komunistické strany. Ta platila po celou dobu tragické komunistické expanze; apriorně odmítala rovná práva a dělila lidi na občany první a druhé kategorie. Právě koncept lidských práv, úsilí o jejich prosazení a dodržování vytvořily ve světě disidentská hnutí a tlak na totalitní systémy včetně sovětského impéria. Právě na podporu dodržování lidskoprávních závazků státu po helsinských ujednáních vznikla Charta 77 a předzvěstí tzv.  sametové revoluce se stala disidentská manifestace uspořádaná v Praze 3 v prosinci 1988 ke 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv.

Všeobecná deklarace nebyla myšlena jako zázračný šém, po jehož vložení do lidských myslí zavládne věčný mír a nekonečná blaženost. Tak ostatně nebylo myšleno ani zjevené Desatero přikázání božích. Obdobně jako ono však vytyčila cestu lidského směřování, usilování a ovšem i chybování. Zatímco Desatero se v zájmu celku obrací ke každému individuálně, Všeobecná deklarace se v zájmu každého jednotlivce obrací globálně k politickým systémům, aby každého jednotlivce plně respektovaly. Zatímco Desatero říká, „buď takový, abys byl hoden“, Všeobecná deklarace říká „buď si vědom, že máš právo být hoden takový, jaký jsi“ (pochopitelně v rámci běžného mravního kodexu). Navíc Všeobecná deklarace přináší právní závaznost individuálních práv člověka - neoddělitelných ovšem od jeho povinností. Nikoliv lidská libovůle, či zlovůle, náhodná znalost, či neznalost, ale právní řád lidského společenství se stává rozhodujícím faktorem: „Pod vládou zákona, nikoliv jen lidí chceme žít.“ Všeobecná deklarace se stala závažným krokem nejen svou univerzálností, ale také posunem z úrovně mravního apelu do úrovně právního závazku.

Měli bychom si jí tedy vážit jako mezníku ve vývoji naší a snad globální civilizace. Ostatně není náhodou, že extremistické ideologie vesměs nejen odmítají ústavní řád demokratického režimu, ale spolu s ním zavrhují i hodnotový systém vyspělých demokracií včetně koncepce lidských práv, která byla vložena do jeho základu. Místo toho vnucují společnosti vlastní, nedemokratickou vizi společenského řádu a „spravedlnosti“, která je vždy zasažena různou podobou rasismu a diskriminace.

Osobně věřím v trvalé hodnoty a věřím v ono kipplingovské „jsme jedné krve ty i já“. A věřím, že víra v základní mravní a sociální hodnoty je sdělná, že není v kontradikci s kipplingovskou univerzalitou. Koncept lidských práv však přes svou univerzálnost nabývá v různých oblastech světa odlišných souvislostí a tím i priorit. V globálním měřítku jde stále především o prosazení nejzákladnějších, přirozených práv v totalitních režimech, despociích a v ohniscích nenávisti. Evropská unie na opačném pólu naopak po desetiletích prosperity a humanizace zdůrazňuje práva 3., ba 4. generace, antidiskriminaci, rovné příležitosti; hledá rovnováhu mezi multikulturalismem a vlastní identitou, mezi svébytností migrantů a jejich akceptací evropských hodnot, mezi právy a povinnostmi. Doufám, že se Česká republika bude na úporné snaze o dosahování obou těchto jen relativně protipólových cílů poctivě podílet v důvěryhodné, upřímné, autentické spolupráci se svými mezinárodními přáteli a spojenci, především v rámci EU a NATO.

Vnitřně se naše společnost bude ještě dlouho vyrovnávat s rozbitím své přirozené struktury, s ponížením sociálního a mravního potenciálu, s narušením hodnotového systému, přirozených vztahů a vzorců chování v důsledku souvislých 50 let nacistické (nacionálně socialistické) a komunistické (bolševicko-socialistické) nesvobody a destrukce, „hnědorudé nemoci 20. století“. Devastace společnosti byla hluboká a zatím jsme nezavršili ani pochopení historie, ani nápravu křivd a odsouzení zločinů. Zatím jsme nedosáhli ani důsledné obnovy práva, nezpochybnitelné nedotknutelnosti soukromí a majetku, plné ochrany vlastnictví, obnovy politické i každodenní lidské slušnosti. Stále probíhá vleklé odhojování totality s pomalým zacelováním chronických ran, komplikované demagogií, populismem, relativismem a zneužíváním kdečeho – od upřímných snah po nelegitimní odposlechy. Mnohé musí v této oblasti vykonat stát a skutečně státotvorná politická reprezentace. Mnohé mohou a musejí vykonat občané, neboť demokratický stát je  produkt především jejich vůle a hodnot. Tím závažnější je pokles občanské angažovanosti a nezištného zájmu o věci veřejné.

Lidská práva nemohou být rozvíjena jinak než těmi, jejichž životy kultivují, totiž občany;   nepřidělují se, nýbrž se žijí. Kromě zákonů vyžadují občanský zájem, osobní zodpovědnost a nezřídka statečnost – bez kampaní, každodenně, s vědomím nadosobního smyslu života. Autentická společnost se utváří především zdola, vůlí angažovaných svobodných občanů, jejich obcí a demokratických institucí; nelze ji fabrikovat a manipulovat shora mocí a sociálním inženýrstvím.
 
I o těchto aspektech pojednává výstava „Na úsvitu“, věnovaná 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, kterou připravil Úřad vlády ČR spolu s Informačním centrem OSN v Praze a jejíž slavnostní vernisáž za účasti předsedy vlády ČR, pana Mirka Topolánka, se uskutečnila v budově Úřadu vlády (v tzv. Strakově akademii) dne 13. října 2008. Je myšlena nejen jako pocta samotné Deklaraci, úsilí a ideálům jejích tvůrců i obránců lidských práv. Chce alespoň stručně připomenout historické souvislosti a vývojové trendy včetně důrazu na antidiskriminaci, sociální začleňování, seberealizaci a participaci minorit i humanizaci života zvláště znevýhodněných a ohrožených lidí, včetně těch, kteří žijí v ústavech. Jde o jakýsi vhled do světa lidských práv, o nárys jeho rozsáhlosti, o mozaiku souvisejících aktivit bez nároku na úplnost. Doufejme, že plánovaná putovní fáze výstavy podnítí v příštím roce na místní i regionální úrovni zájem o konkrétní problémy, práva a občanské aktivity.

Zdeněk Kalvach
bývalý ředitel Sekce pro lidská práva Úřadu vlády ČR

převzato ze souhlasem stránek Českého helsinského výboru www.helcom.cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář