Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč buštěhradská dráha nikdy nedojela do Buštěhradu?

20. 2. 2010

 

    To bylo motto besedy s Jiřím Boudou, malířem a grafikem, ilustrátorem aObrazek autorem poštovních známek, milovníkem mašinek a veškerého dění kolem nich, cestovatelem, navíc synem slavného malíře Cyrila Boudy.

    Když jsem byla naším webmasterem p. Veselým upozorněna, že se tato beseda koná právě v Buštěhradě začátkem února, neváhala jsem ani na okamžik a pozvánku pro všechny milovníky mašinek a cestování  jsme na náš web dali. Na besedu jsem šla s přítelkyní, která má mašinky a železnici v krvi, protože na této trati Kralupy n. Vlt. - Kladno – Chomutov pracovala coby výpravčí. Šly jsme tam právě s otázkou, proč ta dráha do Buštěhradu vůbec nedojela?

    Ve zcela zaplněném útulném prostředí klubu v restauraci u Bečvářů jsme všichni  dostali  odpověď z úst nejpovolanějších – milý a příjemný Jiří Bouda, předseda skupiny pro studium a dokumentaci železniční historie při Národním technickém muzeu, vyprávěl se zaujetím a vzpomínal na dětství a na cesty vlakem se svým slavným otcem. A ty ho vlastně k jeho celoživotní zálibě přivedly.

    ObrazekVyprávěl nám, že na Buštěhradské dráze, soukromé společnosti až do r. 1924, kdy ji převzal čs. stát, existovala kdysi rušná stanice Buštěhrad. Už v roce 1855 z ní odbočovala vlečka k dolům Vítek a Marie Antonie, v roce 1876 prodloužená k dolu Ferdinand. Ten byl v provozu až do roku 1921. Po jeho zrušení byla rozebrána i vlečka. Stanice Buštěhrad ztratila význam a v roce 1925 byla přeměněna na zastávku s nákladištěm. V roce 1952 byl změněn i název zastávky na Kladno-Vrapice.

    A já v duchu vzpomínala také. V 50. a 60. letech minulého století jsem totiž velmi často jezdívala vlakem nejprve jako mladé děvče, později s manželem a dětmi, právě na trati Kralupy n. Vlt. - Kladno za příbuznými v obcích kolem této tratě. Našim  dětem se cesty vždy líbily a nejvíc se těšily nejen na cestu kouřící mašinkou, později motoráčkem, ale hlavně na další raritu v Kladně-Dubí. V této stanici vždy na mnoha kolejích stávaly otevřené i uzavřené nákladní vagony různých značek. Bývaly plné uhlí, hutního materiálu i dřeva a děti hádaly, co tam asi kdo vozí. Očička jim zářila, když viděly vznášet se nad jejich hlavičkami lanovku s vozíky z dolu Zápotocký. Mířily přímo do slavné kladenské „poldovky“ – v té době Spojených oceláren Poldi. To bylo dětských otázek a na stálé proč? proč? jsme nestačili ani odpovídat.

    Dnes si jiná proč? proč? říkáme asi všichni – proč na této kdysi slavné trati zůstávají prázdné a zdevastované zastávky, veliké překladiště v Kladně-Dubí má sice pořád to množství kolejí, ale žádné vagony s uhlím, s hutním materiálem, zajímavá lanovka na dopravu uhlí je už taky minulostí… a na ta „proč“ si dnes asi nikdo z nás obyčejných lidí neumí odpovědět. Vzpomínkou už jen natrvalo zůstanou i přeplněné „šichtovní“ vlaky, kdy veliké množství lidí dojíždělo buštěhradskou dráhou za prací na směny do kladenských dolů a mnoha závodů… 

Obrazek

    Touto osobní vzpomínkou jsem se dostala vlastně na vedlejší kolej. Vrátíme se tedy ještě k besedě v Buštěhradě.

   Jiří Bouda si celoživotním zájmem o mašinky plní svůj klukovský sen. Měl však sen ještě jeden, společný s manželkou, a to bylo cestování po světě. Některé sny si splnili společně, jiné si plní až v pozdním věku sám. Na kole zn. Favorit – český výrobek z české továrny, který si koupil v 50. letech minulého století, jezdí v posledních 5 letech po světě, a o tom nám taky se zaujetím vyprávěl. Nejprve to byla cesta po České republice až na Slovensko a přes Rakousko zpět, podle jeho slov zkušební jízda. Další cesta vedla až do Španělska, další na řadě bylo Portugalsko, Itálie, Francie a Holandsko, jezdí sám, vždy bez jakéhokoliv doprovodného vozidla – zkrátka bylo o čem povídat a zájem návštěvníků a otázky na besedě nebraly konce. Zejména také proto, že pan Bouda oslavil v minulém roce již 75. narozeniny. Besedu velmi dobře moderoval Jaroslav Pergl, hudební doprovod byl od skupiny se zajímavým názvem „Buštěhradská dráha“, prohlédli jsme si i grafické listy, které Jiří Bouda udělal s náměty ze svých cest, mnohé si mohli zájemci i koupit - zkrátka večerní posezení bylo příjemné a jen neradi jsme se rozcházeli.

   Před rozloučením jsem ještě pozvala pány Boudu a Pergla na podzim na besedu do 3. základní organizace SDČR v Kladně, aby nám o buštěhradské dráze, o mašinkách i cestování na kole po světě taky vyprávěl. Pozvání oba přijali, budeme se proto všichni těšit na podzim a na další poutavé vyprávění, možná opět doprovázené i hezkými  písničkami o mašinkách.

Hana Němcová

článek vyšel v CzechFolks.com PLUS dne 18.2.2010
odkud je s laskavým svolením redakce převzatý